Moje kamarádka (paní X) pracovala celý život na dráze jako výpravčí. Vždy vedla spořádaný život, s manželem si ušetřili na rodinný dům, vychovali několik dětí a když ovdověla a šla do penze, byl ji přiznán důchod ve výši 21 000 Kč.
Bohužel se nyní dostává do situace, ve které není schopná díky vysokým cenám, platit náklady na bydlení a život. Ona ale žádnou pomoc od státu čerpat nemůže, proč? Protože je vlastníkem domu. V očích státu tedy disponuje „určitým bohatstvím“ které může prodat a z utržených peněz si potřebné náklady zaplatit.
Oproti tomu jsou tu lidé, kteří ve svém životě moc nepracovali, nevzdělávali se, sice měli mnoho dětí, ale ty spíše vyrůstaly na ulici a v konečném výsledku se nestaly přínosem pro společnost. Tito lidé zejména díky takovému způsobu života nenabyli moc majetku a povětšinou žijí v pronájmech. Absence vlastnictví majetku je však pro ně nyní výhodou, protože díky tomu jim stát finanční pomoc poskytne.
A já si nemyslím že takto nastavená pravidla ve společnosti jsou správná. V konečném součtu si vytvořím závěr, že nejsou výhodná pro nikoho.
Moje kamarádka díky nim se cítí ukřivděně a proklíná vládu. V pokročilém věku namísto odpočinku si dělá hlavu o svou existenci v budoucnu. Asi byste se nechtěli do podobné situace dostat.
Domnívám se, že informace o mé kamarádce veřejnost bude přijímat klidněji, oproti tomu, co nyní napíši o druhé skupině. Já je totiž nechci odsuzovat, nechci tvrdit, že si mohou najít práci, díky které si vydělají peníze a začlení se mezi ty „normální“ a ani nechci tvrdit, že si za vše můžou sami. Oni jsou určitým způsobem také chudáci, ale to sem teď nepatří.
Mě spíš zajímá, jak je možné, že se v roce 2023 mohou lidé dostat do takovýchto situací. Jak je možné, že na stará kolena si musí dělat existenční starosti namísto toho, aby odpočívali a radovali se. Jak je možné, že v našem formátu společnosti mohou vznikat lidé, kteří zahálí, plodí děti o které se následně nestarají, přiživují se a v konečném výsledku nejsou přínosem pro společnost.
Komu to je výhodné? Proč to tak je?
Ve spotřebitelském formátu jsou uměle vytvářeny různé problémy, aby na sebe přitahovaly pozornost lidí. Ti se pak začínají hádat mezi sebou, přičemž soutěží o to, čí řešení je lepší. Ale ve spotřebitelském systému není žádné řešení dobré, pouze zesložiťuje již tak složitý systém, který se stává zarezlým, neefektivním, prodělečným „čímsi“ co se nevyplatí dál držet a živit. Ve spotřebitelském systému se má dobře jen malá skupina lidí. Jsou to ti na samém vrcholu pyramidy, ti kteří vytváří tyto podmínky díky nim my obyčejní lidé se mezi sebou hádáme a nevidíme pravdu.
Ve spotřebitelském systému jsou na prvním místě peníze a moc, proto vzniká takový pyramidální systém a proto ti „nejvyčůranější“ stojí na samém vrcholu.
Stačí však změnit podmínky a všechny skupiny lidí, které jsem teď uvedl v mém článku se budou mít ještě líp. Co nám tedy brání to udělat?
Pokud implementujeme Osm osnov Tvořivé společnosti do ústavy států, vytvoříme formát společnosti, který bude disponovat takovým bohatstvím, že moje kamarádka X dožije svůj život v klidu a v luxusu. Sociálně vyloučení nebudou sociálně vyloučenými a budou mít skutečné možnosti pro osobní rozvoj a „vyčůraní“ na vrcholu pyramidy budou mít možnost svoje dovednosti zaměřit zcela jiným směrem. Díky jejich „umu a chytrosti“ se pak civilizace bude mnohem a mnohem rychleji rozvíjet než nyní a lidé si jich budou vážit. No není to výhodné pro všechny?
Cesta k takovém formátu společnosti je pouze přes Osm osnov Tvořivé společnosti. V následujících článcích rozeberu spotřebitelský formát od tvořivého.