Cesta s cílem

Pokud se zamyslím nad úrovní bezpečnosti, zamrzí mě, že bezpečnost jednotlivce je upřednostňována před bezpečností společnosti. Takový přístup lze sledovat nejen u orgánů činných v trestním řízení, ale i ve školství, apod.

Jednoho krásného dne se u nákupního střediska objevil muž, který znenadání začal nadávat dvěma školákům. Po krátké rozepři muž vytáhl nůž s úmyslem jednoho z nich bodnout. V ten čas procházel místem i policista. Jednalo se o ostříleného muže, který se v minulosti s podobnými situacemi již setkal, byl na ně vyškolen a disponoval vnitřním pocitem odpovědnosti za druhé lidi. Tyto vlastnosti a zkušenosti způsobili, že s holýma rukama agresora přemohl a tak ochránil zdraví i život mladých školáků.

Útočník však nějak zvlášť za své jednání potrestaný nebyl, protože se během šetření ukázalo, že je psychicky narušený. Jeho problémy začaly před několika lety, když se u něj projevil halucinace. Začali se mu zjevovat lidé, kteří ho naváděli, aby někomu ublížil. Na svou nemoc dostal léky a musel pravidelně docházet jedenkrát v měsíci k lékaři na kontrolu. Právě tyto léky měly zajistit bezpečnost lidí v jeho okolí. Jenže muž se po poslední kontrole u lékaře sám rozhodl léky vysadit a neměl potřebu to někomu oznamovat. A jak se rozhodl, tak udělal. Po několika dnech se objevily příznaky zhoršení jeho zdravotního stavu.

Když se budete ptát odborníků, zainteresovaných v systému, který rozhoduje o takto nemocných lidech, budou tvrdit, že v dnešní době se na první místo řadí ochrana jednotlivce a pak až ochrana společnosti. To znamená, že pokud se objeví takto nemocný člověk, nemůže být ze společnosti odsunut do specializovaného zařízení, ve kterém by procházela jeho léčba. Takový přesun by vedl k sociálnímu odtržení, a to by se projevilo na zhoršen zdravotního stavu. Takový postup by tedy byl v rozporu s tím, co se řadí na první místo, tedy v rozporu s ochranou jednotlivce. Celkově umístit takto nemocného člověka někam do léčebny je zkrátka nehumánní.

Já v tom vidím dva paradoxy:

1) Trestní odpovědnost ve vztahu k příčetnosti. Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. To znamená, že právo nás asi moc neochrání…..Protože lze předpokládat, že u takto nemocných lidí bude asi vždy chybět složka rozpoznávací, nebo ovládací. Takže s největší pravděpodobností nebudou trestně odpovědní za své skutky.

2) Společnost se rozděluje a určuje koho zájem je důležitější chránit. To mě vyvádí z míry ještě víc než (právní paradox). Už jen proto, že právo je právo, ale to, že my lidé rozhodneme čí zájem je důležitější je známka našeho morálního úpadku. Protože my všichni lidé jsme důležití. Myslím tím i toho nemocného pána a i ty školáky a celkově veřejnost, zkrátka všichni.  

Proto se my líbí třetí osnova Tvořivé společnosti, která mluví o bezpečnosti člověka:

Nikdo a nic ve společnosti nemá právo ohrožovat život a svobodu Člověka! Každý Člověk má garantované bezplatné zajištění základních životních potřeb, včetně jídla, bydlení, lékařské péče, vzdělání a plného sociálního zabezpečení. Vědecká, výrobní a technologická činnost ve společnosti musí být nasměrována výhradně na zlepšení kvality lidského života. Zaručená ekonomická stabilita: absence inflace a krizí, stabilní a stejné ceny na celém světě, jediná měnová jednotka, minimální fixní zdanění nebo žádné zdanění. Bezpečnost Člověka a společnosti před jakýmkoliv druhem ohrožení je zajištěna jednotnou celosvětovou službou na řešení mimořádných situací.

A už slyším že je to utopie…. Ne přátelé, podstata osnovy je, že nerozděluje. Neurčuje koho zájem je důležitější chránit. Ona toto rozdělení slučuje, spojuje v celek a tím pádem poskytuje stejnou ochranu všem. Také dokazuje, jak lehké ji aplikovat a jak jednoduché je dát věci, které jsou ve společnosti v rozporu se „zdravým rozumem“ do pořádku.